Tak přesně tohle řekl Martin Cheníček na otázku, jestli někdy založí i kiteškolu, když už postavil dvě potápečská centra na Bali a v Chorvatsku. Na Martina jsem dostal tip od dvou lidí a opět se jednalo o rozhovor, který jde jen těžko přenést v čitelné formě do textu. Nenechte se odradit poněkud mirkodušínovským prvním dojmem. I když je to vegan a neholduje alkoholu, umí v životě pořádně potáhnout.
Když jsem poprvé narazil na tvou školu, nějak automaticky jsem přečetl název Pump your life, což by mi vlastně celkem dávalo smysl…
No a ono je to Pimp your life. Když jsem na začátku začal učit, říkal jsem si, chce to nějaký stránky. Na MTV tehdy běžela show rappera Xzibita, kdy vzali auto nějakýho chudáka a celý mu ho vytunili. Jmenovalo se to “Pimp my ride.” Doslovně nepřeložitelné, prostě slang.. No a já jsem si řekl že to vlastně chci dělat a ukazovat lidem. Naučit je, jak “Vytunit svůj život…” Takže PimpYourLife.
Ptá se Tě na to někdo, proč Pimp?
Občas někdo. Někdo to pochopí, někdo ne. A je mi to jedno.
První zmínky o Tobě pocházejí z Downhillu na horských kolech. Jak ses od něčeho tak zemitého dostal k něčemu tak éterickému jako je potápění?
Mě obecně vždycky lákal sport. A když mě něco oslovilo, dával jsem tomu maximum. U DH jsem se propracoval k celkem solidní výkonnosti. Prošel jsem více sporty, až pak poměrně velká náhoda tomu dala, že jsem objevil freediving. Vlastně to ale nebyla láska na první dobrou. Když jsem o potápění na nádech poprvé slyšel, říkal jsem si cosi jako : “to je hrozná blbost tohleto, zadržíš dech a jdeš pod vodu co nejhlouběji..” Nicméně mě to opravdu začalo posléze zajímat. A na té cestě pod vodu, jsem taky objevil kiting, to spojení obou těchto vodních aktivit mě uchvátilo.
Proč se právě freedive stal aktivitou, s níž jsi svázal svůj život?
Protože jsem snad mimo SNB v ničem nebyl tak dobrej, abych to mohl učit. A já v té době byl ve stádiu, kdy jsem chtěl něco ze sebe předávat. A hlavně, po všech těch adrenalinových sportech a desítkách zranění jsem měl najednou možnost začít chápat sport zcela jinak, ne jen jako fyzický výkon. Stejně tak úžasný bylo a je, že se najednou octneš v jiném světě a vše je jinak, než znáš. A i fakt, že to má to svá pravidla.
Není to takový relax, jak by se mohlo zdát?
Vše jde při potápění na nádech proti tvým instinktům. Jsi pod vodou, hlavou dolů, zima, tma, tlak, bez kontaktu s pevnou zemí, chceš dýchat. Navíc, jak se říká, tam dole je jiný svět.. Hraje to na tvou psychiku. Musíš se naučit pochopit odkud přichází tvůj strach, který zabíjí soustředění, zlepšování a tedy i zážitek. Tento strach nahradit respektem. Ten je na místě. Pochopit fyziku, fyziologii, principy fungování svojí mysli.
Zmínil jsi, že strach je jednou ze základních překážek u zlepšování se. Jak ho lze ale odbourat u druhého člověka?
Mám odučeno přes 3000 účastníků kurzu a ještě nikdy na nikoho nezafungovala rada “neměj strach”. U lidí na kurzu je největším problémem spíše to, že nevědí, do čeho jdou. Obecně je to strach z neznáma, a z principu ty nemůžeš být v pohodě, když nad něčím nemáš kontrolu. Jedinou cestou je postupné odbourávání malých nejistot, díky čemuž pak mohou lidi uskutečnit velké kroky. Samozřejmě i jsou lidi, kteří si ty pokroky sami v hlavě sabotují, ale to je jiné téma. Mám rád psychologii freedivingu, nicméně ty princpipy platí pro všechny sporty oběcně. I pro život.
S jakým očekáváním účastníci na kurzy přijíždějí?
Freediving evokuje dojem zklidnění a relaxu. Mnoho účastníků taky přijíždí s představou o úniku před stresem a problémy tím, že se vnoří do jiného světa pod vodou, že tam dole najdou ticho a klid. No a tohle moc nefunguje. Freediving jakožto i kiting je metodická aktivita a studenti pak zjistí, že to taková sranda zdarma není. A už vůbec to pro ně zpočátku není relaxační. Ale je to proces. Občas mě baví pozorovat lidi před a po kurzu, jakou změnou prošli díky vodě a živlům obecně. Rád poslouchám jejich příběhy.
A může?
Jasně. Svým způsobem. Voda Ti nelže, má poslední slovo, nemůžeš se s ní pohádat, nemůžeš ji z ničeho obvinit. To pak zjistíš, že obviňuješ jen sám sebe. Nastaví Ti přísné zrcadlo.
Je pro Tebe freediving stále koníčkem, který si umíš užít?
Ve vodě jsem 270 dní v roce. Bylo by naivní si myslet, že si ty mělké ponory s kurzanty ve vodě nějak moc užívám. Ta pozornost je směřovaná na ně, člověk chodí do vody pro ně, a ne pro sebe. Na nějaké své hlubší zážitky ze svých ponorů u toho není čas a prostor v mysli. A představa, že se po několika hodinách učení pak sbalím a půjdu si to užít do vody teď já, je nemožná. Ten čas, který si ukradnu pro sebe, když odpoledne vylezu z vody, pak raději věnuji kiteboardingu. Nejdu se natáhnout na gauč, nejdu odpočívat, nechci se najíst, chci zmizet s větrem na vodu. Nechci na někoho čekat, nechci nikoho na chvíli vidět, chci prostě jen vyrazit.
“Atmosféra, emoce a nadšení kurzantů jsou pro mě těžce návyková věc.”
Sám už víš, jakým způsobem probíhají jak freediving, tak kiting. Navíc máš zázemí na místech, kde jde provozovat obě aktivity. Proč nemáš i kiteškolu?
Přišel bych tím o koníček, o něco, co mám rád a co mě naplňuje. Potože se prostě nemohu rozkrájet, a můj profesní život naplnuje práce okolo freedivingu, tak jediná cesta by byla vybudovat to na týmu lidí, kteří by tu školu kompletně provozovali. Ale tím pádem bych to dělal pro peníze, a proč vlastně. A ad lidi ? S tím je ale dnes problém. Obecně se dnes nechce nikomu moc pracovat.
Má tvůj byznys nějaký strop, jestliže je postavený na tvé osobě?
Ten strop si stanovuji sám tím, že nepotřebuju už zvládat všechno. Hodně jsem se teď snažil, abych do centra na Bali zainteresoval širší tým lidí. Nikdy jsem lidi nevyhledával aktivně, musí to přijít přirozeně. Většina mých kolegů jsou mí bývalí kurzanti. Máme vlastní zázemí, vybavení, lodě. Dá se říct, že už to tam jede i beze mě. Ale je jasné, že stále hodně lidi chodí za mnou, tím spíše, že je přivedl můj osobní příběh.
Byl jsi někdy zaměstnanec?
Jo byl. Přesně jeden den. Prodával jsem zábavní pyrotechniku v Ptákovinách. Bylo to nejzbytečnějších osm hodin v mým životě. Věděl jsem tedy už v 15 ti letech, že tudy pro mne cesta nevede a začal jsem už v těchto letech “podnikat” tím, že jsem šel mýt okna autům na benzinku. A v tom jsem byl dobrej. Tam někde jsem zjistil, že když něco děláš opravdu a naplno, musí to dopadnout dobře. Dnes se tomu moderně říká mindfullness, ale už děda mi říkával, ať všechno dělám naplno. A je jedno, jestli jde o práci, studium nebo líbání s holkou.
V poslední době populární otázka – týká se tvé profese nástup AI?
Netýká. Ne přímo. Mezilidský zážitek spojený s aktivitou v takovémto prostředí, ať už jde o freediving nebo kiting jen tak nenahradíš a AI ti maximálně pomuže napsat článek, ale je tak neosobní. Takže ne. Radši například do psaní článků dávám srdce, myšlenku ze sebe. Spíše se v dnešní době obávám způsobu konzumace obsahu. Ustrnulá pozice, mobil v ruce a scrolluju. Nelíbí, dál. Nelíbí, dál. Líbí, kapka hormonu. Nelíbí, dál. To přece nutně mění naše vnitřní nastavení a způsob myšlení.
Kde jsi objevil kiting?
Prošel jsem si kde čím. Paragliding, skydiving, lezení, SNB…. serfování. To bylo asi nejblíž. Ale to abys měl na to vybavení skoro dodávku. Jednou jsem uviděl nějaké kite videa a řekl jsem si, že to by mohlo být dobrý na odpoledne po potápění. Nejdřív jsem si tedy prošel trochou punku se cvičným drakem, a už tohle mě chytlo. A pak už to šlo jednoduše, napsal jsem Andreji Toddovi, a dal mu ukol at mi to složí a pošle. Zadání bylo že chci hodně jezdit a skoro neskákat, a on mi připravil draka a kompletní vybavení, se který jezdím defakto dodnes. Moje 12m foukačka má za tři roky nalítáno přes 4000km…
A máš dodnes kite jako doplňkovou aktivitu?
Právě že ani ne. Můj problém je, že velice snadno novým aktivitám propadnu. Prakticky už čtyři roky jedu na kurzech u nás na ostrově v Chorvatsku model ráno od sedmi jóga, pak pod vodu, od čtyř do šesti kite a pak opět práce s klienty. Na rozdíl od mého původního přesvědčení jsem se už i rozskákal, ale nejšťastnější jsem na open sea, rychlá jízda a schopnost povýletit mezi ostrovy. Paradoxní je, že místo, odkud u nás kituju, je fakt těžký. Což jsem se samozřejmě dověděl až od jiných kiterů. Já měl prostě za to, že je normální takovýhle turbulentní bordel, orografické překážky a poryvy.
Jak je rok dlouhý, učíš ostatní, měl jsi někdy možnost být na druhé straně?
To bylo strašně vtipný. Kitový kurz na Ninu. 650 eur za 12 hodin. Nejhorší kurz na světě. Instruktor na pláži, jointa v koutku a na všechny úkony měl univerzální pokyn Everything is about the feeling. You need to feel it on a bar. Look at me, I dont even look at the kite. Just feel the bar. Pak jsem to vzal do ruky a samozřejmě hodil držku z místa, no strašný, když si na to vzpomenu. Ale byl jsem třeba i na paraglidingovým kurzu. Hrozně si užívám pocit, že já nic nemusím umět a že to je všechno na instruktorech. Obecně mě učení se novým věcem činí hrozně šťastným. Často vylezu z vody a nahlas se směju. A to nejsem žádný ezoňouma. Jen to prostě na sebe nechám zapůsobit.
Bavili jsme se o tom, že freediving, ale snad i kiting Ti může dát něco do života. Vnímám, že jsi rád, když s tím vědomím účastníci odjíždějí domů. Je to ale hodnota mimochodem nebo se jim to snažíš vštípit vědomě?
Určitě vědomě. Já se vždy snažím lidem vysvětlovat věci na vědomé úrovni, aby sporty, které vyučuji, je obohatily nejen fyzicky, ale i mentálně. Aby věděli, cítili, naučili si naslouchat a vnímat věci a změny okolo sebe, které je utvářejí. A pomocí práce s živly jako je vítr, voda, to jde velmi jednoduše. Mám rád u všeho co předávám ten společný jmenovatel – oceán.
Sledujte nás