Kateřina Božková není vrcholovým manažerem. Vedla projekt Tatra kolem světa 2, modernizovala soutěž Manažer roku, mnozí z finalistů si volali a dodnes volají o její radu. A i v aktuálním působišti se setkává se spoustou manažerů. Kolik mezi nimi bylo kiterů? A je pravda, že kiting se stává novodobým golfem? A proč manažeři stále častěji přecházejí na netradiční koníčky a sporty?
Co si máme představit pod pojmem chodili si k Tobě pro radu?
Manažeři jsou lidi, jako kdokoli jiný. Lidé se svými přednostmi, nedostatky, touhami a obavami. Zjistila jsem, že i v pro ně tak zásadní aktivitě, jako byla účast v soutěži Manažer roku, se často neměli koho zeptat. Současně byli nuceni často odhalovat i hodně intimní stránky svých osobností. Vždy jsem se snažila jim co nejlépe poradit i tak, abych je nefér neznevýhodnila před ostatními soutěžícími. S mnohými z nich jsem v tomto duchu v kontaktu i nadále.
Kolik z nich byli kiteři?
Odpovím obecněji. Oproti devadesátkovým a nultým létům si dnešní mažeři více cení svého volného času a vyhledávají více individuální výzvy. Mám za to, že devadesátkový patos golfu nebo motorek už pominul. Jednak proto, že dnešní manažeři se už nehodlají upracovat k smrti, což je právě případ golfu, během kterého doufají, že potkají svého nového obchodního partnera, nebo si nemohou dovolit po večerech jezdit na motorce sem a tam, když celý pracovní den hlásají o eliminaci uhlíkové stopy. Oproti tomu sleduji příklon manažerů být ve volném čase off-line a volný čas věnovat sobě a blízké bublině. I právě proto vidíme manažery lézt po horách, přecházet pouště, potápět se se žraloky, čehož mimochodem někteří šikovně dokáží využít v rámci vlastního brandbuildingu. No a pak je tady kite, osobní výzva vs. živly – voda & vítr, a právě proto kitingu propadlo hodně manažerů typu Petr Kellner, Ivo Lukačovič a další.
V jednom z minulých rozhovorů Daniel Digoň, CEO Atalian, řekl, že ho kiting dělá lepším manažerem. Jak to vnímáš Ty?
Potkala jsem řadu manažerů a zjistila jsem, že každý má nějaký svůj vlastní motor. Ať jsou to koníčky, rodina, jeho charakter. Nicméně úspěch je ve výsledku kombinací všeho možného. Ve stovce finalistů Manažera roku za poslední 3 ročníky nebyly dva stejné motivy a předpoklady pro úspěch. Má odpověď tedy můze být jediná – je skvělé, že si Daniel našel tu svou originální motivaci, jak být lepším.
Pojďme se u toho chvíli zastavit, co sis z té stovky příběhů vzala pro sebe Ty?
Odnáším si, že je lepší pracovat na svém autentickém příběhu, než se pokoušet chodit cestami druhých. Do profesního média bych to tak otevřeně neřekla, ale budu upřímná. Měla jsem to štěstí se setkat se dvěma skupinami osobností, přičemž zkušenost s oběma mě obohatila.
Úžasná byla setkání s mnohými inspirativními příběhy jak manažerskými, podnikatelskými, tak lidskými a cením si toho, že jak proplouvám mezi různými projekty zůstávají mi v blízkosti i nadále. Čistě pro vyváženost je ale třeba také říct, že člověk v životě i narazí. A není důvod, proč by tomu mělo být jinak i v manažerské oblasti. Jedna z předchozích otázek byla, co mají úspěšní manažeři a podnikatelé společného. Ten rozptyl bude veliký, ale mají v sobě vždy něco autentického. V mnoha ohledech to, co je na manažerech zajímavé, je současně to všechno ostatní než samotná profese. Prostě chcete člověka, s nímž by vás bavilo jít na pivo.
A ta druhá skupina?
Super je, když Ti někdo ukáže, jaké chyby sám nechceš dělat. Nekonzistence, chaos, nedodržování dohod, neschopnost se postavit za své názory, nedefinování cílů a způsobů, jak jich dosáhnout. I proto jsou tyhle zkušenosti super. Naučíš se to na jiných. Není špatné zkušenosti.
A ještě bych ráda dodala, že profesní úspěch manažerů, se kterými jsem se setkala, zdaleka neznamená jejich uspokojení nebo štěstí. Long story short – chci dělat věci, který jsou dobrý, které za mnou zůstávají a které mě baví. A místo tlachání v kancelářích a rozebírání věcí na prvočinitele radši prostě jdu a udělám to. To si z příběhů manažerů odnáším.
To všechno ale nejsou novinky, o tom byly popsány stohy knih.
Stohy knih byly popsány o tom, jak zdravě jíst a stejně vidíte obézní rodiny s obézními dětmi ve fastfoodech. Některé chyby asi jsme odsouzeni opakovat. Aby to vše ale nevyznělo tak negativně. Jestli kiting manažerům umí něco dát, tak je to schopnost nebrat se tak vážně. Když jsi na pláži, nemáš okolo sebe kancelář, asistentky, oblek, služební auto a zástup pochlebovačů, jsi tam sám za sebe, ve svém těle, v plavkách, s vybavením, jaké mají i ostatní a jezdíš a padáš na hubu taky jako ostatní. Vítr fouká všem stejně. Vlny jsou pro všechny stejné a každému je jedno, co máš za sebou. Je jen tady a teď.
“Jak poznat člověka na spolupráci? Prostě
si vyberte toho, s kým by vás bavilo jít na pivo.”
Myslím, že je dobré umět se občas podívat do prostředí, kde se nehraje na vizitky a manžety. Doba manažerských patosů už dávno minula. Byla jsem teď na skvělé akci, kde vystupovali Filip Dřímalka a Martin Cígler. Oba absolutní profíci ve svých oborech. Oba si před publikum stoupnou v tričku a tváří v tvář přímo lidem. Žádná pozlátka, schovávání, pultíky, ramena nebo lpění na minulosti. Jen podstata. Autentický Filip a Martin.
Každý kiter ale není manažer.
Ale vtipný na tom je, že se na jednom spotu fakt potkají různí lidé z různých prostředí a umí si to užít spolu. Co mají společného, je fakt jen ten vítr. Bez rozdílu. Který sport tohle má? Dříve jsem se divila, proč v (nejen) v Anglii chodí děti do školy v uniformách. Dnes už tomu rozumím. Plavky, tričko, kite a
pláž je taky taková uniforma. Prostě rovnost jak prase…
Co všechno u máš v kitingu za sebou?
Prošla jsem si takovou netypickou cestou. Místo začátků na vodě jsem začala na horách na sněhu. Každopádně když někam přijdu a jen se o kitu zmíním, už si mě všichni automaticky zaškatulkují jako velkou kiterku, a také tak trochu jako adrenalinového blázna. Každopádně, jsem si všimla, že za kitera se považuje prakticky každý, kdo na něj aspoň vlezl. Mě nevyjímaje.
Jaký typ lidí jsi mezi kitery potkala?
Ono je to hodně poznamenané tím, že jsem zatím jezdila jen na sněhu. Tam nepotkáte na spotu tolik lidí, jako na vodě v zahraničí. A právě zdokonalení se na vodě mám v ktákodobém to-do listu.
Díky potřebě cestovat na předpověď a být flexibilní jsou kiteři specifická skupina lidí. Bez ohledu na to, jestli to jsou ajťáci, nejrůznější nomádi, podnikatelé nebo manažeři, kteří k tomu z titulu svých pozic mají samozřejmě blíž. Samozřejmě je mezi nimi i řada klasických zaměstnanců, kterých si vlastně vážím o to víc, že jsou schopni svou cennou dovolenou věnovat kitingu.
Je kiting prostředí, kde jsou si muži a ženy rovni?
Dál…
Počkej, ale tady existují aktivity a tripy přímo pro ženy, jsou tu projekty typu SheFlies.
Nechci se někoho dotknout, ale nevidím důvod, proč jet kitovat jen ve společnosti žen. Můze to být dobrý, nikomu to neberu, třeba bych změnila názor, ale takhle od boku mě to neláká. Prostě mi přirozeně poskládaná skupina přijde hodnotnější a bohatší. Věřím, že to tak snad není, ale to nejhorší, co by se mi mohlo stát, od rána do večera řešit vztahy, city, dojmy a pocity.
Komu by jsi kiting nedoporučila?
Cholerikům a vymlouvačům. Jednak není nic příjemného házet vybavením kolem sebe a za druhé, když vám to nejde, není se na koho vymlouvat. Na druhou stranu to v obou případech můze být dobře nastavené zrcadlo, protože vemte jed na to, že vás při takovéto akci určitě někdo natočil.
Máš tajný osobní hack pro začátečníky?
Doufám, že za to nedostanu hroznou bídu od instruktorů, ale rozjezdila jsem se až tehdy, když jsem se začala starat sama o sebe. Do té doby jsem příliš spoléhala a soustředila se na pokyny instruktora, kterým jsem často nerozuměla, někdy jsem chtěla spíš, aby mi dal pokoj a někdy zas třeba pokyny nepřicházely vůbec. A to nemluvím o tom, že v panice začátečníka ve vzdálenosti pěti metrů od instruktora není slyšet ani slovo.
Když se podíváš na kiting v Česku profesníma očima, co vidíš?
Jsem opravdu nováček. Ale pohledem zvenčí, podle mě je kiting tak malý sport, že neumožňuje vytvoření standardního trhu. Co jsem poznala, tak kdo jezdí, je něčeho dovozce, prodejce, škola a všichni jsou si navzájem zákazníky za nákupku. Takhle si nikdo pořádně nevydělá tak, aby to mohl tomu sportu vracet. A nevidím tu popravdě ani řešení.
Škoda, že se kiting stal olympijským sportem. Odtržením vrcholového sportu od zbytku kitové kominity. A škoda podruhé, že nyní olympijským sportem přestává být, protože nepřinese ani to pozlátko. I z toho, co jsem poznala na spotech, se kiting vrátí zpět do prostředí aktivit, nikoli sportu. Kam dle názoru mnohých patří a já s nimi souhlasím.
Sledujte nás