S respondentem tohoto rozhovoru, specialistou na problematiku paliv a udržitelný rozvoj, jsme se dohodli, že bude vhodné, když formát rozhovoru udržíme v režimu neoznačit zaměstnavatele, což nám umožní se lépe pověnovat jak tématům profesním, tak kitovým. Nutno dodat, že tento rozhovor byl dalším z těch, které jsou tak zajímavé, že je jednomu skoro líto, že se musí dostat i ke kitingu.
Kdyby sis dneska psal své CV a měl bys vsadit na obor, který se bude rozvíjet, a který bude na vlně i v dlouhodobém horizontu, kam by sis CV poslal?
One million dollar question. Tím, kdo má aktuálně největší drajv a dělá největší pokroky v udržitelnosti, jsou v principu země Středního východu, konkrétně Emiráty, Saudská Arábie nebo třeba Omán. Zažil se i vcelku příhodný termín Rise of the Global South. Jsou to regiony, kde se v současnosti nejvíce investuje. Jak do výzkumu, tak do výroby energie obecně. Včetně té udržitelné. V oblasti středního východu jsou jak atraktivní pracovní podmínky, tak široká a pestrá škála uchazečů umožňující skutečně výběr nejkvalifikovanějších kandidátů. Současně tam je méně komplikovaná byrokratická zátěž a celkem stabilní politické prostředí s relativně nízkým bezpečnostním rizikem. V tomto ohledu je bohužel Evropa díky nákladné sociální politice, pokulhávající ekonomice a složitým regulacím v mnoha ohledech nekonkurenceschopná. Tím spíše, že Evropa jako taková reálně nemá vlastní významné energetické zdroje, pomineme-li oblast Severního moře. Ty ale nejsou odpovídající potřebám celého starého kontinentu.
A co se týče oboru?
Trendem je a bude flexibilita v rámci práce s fosilními surovinami. Dodnes region střední a východní Evropy zpracovával ropu z Ruska. Do Česka se ruská ropa přestala dovážet v březnu. Nyní ale na základě politické a společenské poptávky dochází k zahájení zpracovávání ropy i z jiných lokalit. Ale kdyby ses mě ptal, na jaký obor z dlouhodobého hlediska vsadit, pak to je jednoznačně zpracování odpadních plastů chemickou cestou. Z dlouhodobého hlediska, nejspíš až za horizontem roku 2050, bude určitě zajímavým nástrojem na skladování energie vodík. Některé země už ale dneska čile obchodují s obnovitelnou energií dodávanou na velké vzdálenosti ve formě udržitelného čpavku vyrobeného z obnovitelného vodíku. Tady u nás jsme stále ve fázi ojedinělých pilotů.
Vodík ale přece je něco, co čeho někteří výrobci paliv hodně šli. Proč teď z této snahy ustupuje?
Vodík jednoznačně je budoucností energetiky a mobility. Bohužel ale v současnosti vyžaduje masivní investiční podporu z veřejných prostředků. Zároveň ochotu zákazníků vodík využívat. Okolní státy, například Polsko, tímto směrem jdou. Jednak je to tím, že disponují dostatečným zdrojem obnovitelné energie především z větrných elektráren, zároveň se zde potkává ochota státu a investora, kteří mají stejný cíl. Bohužel, tahle symbióza u nás zatím není tak hmatatelná. Ideální v tomto směru je dlouhodobé propojení zájmů byznysových a zájmů státu, což je nejvíce patrné zejména v některých monarchistických státech středního východu.
Měl by být hybatelem pokroku trh nebo stát?
Mělo by to jít ruku v ruce. Ideálně by měl stát nastavit hřiště a pravidla hry a následně do toho příliš nezasahovat. Trh by se následně měl být schopen ve stabilním prostředí vypořádat s investicemi na straně jedné a reakcí na poptávku na straně druhé. U nás nastavuje podmínky hry, tedy legislativy, volič prostřednictvím svých volených zástupců. To samo o sobě problém není. Problém je, že volič nemá adekvátní informace z mnoha různých důvodů a většinou se rozhoduje pod tlakem medializovaných, ne vždy relevantních a ucelených informací. Volení zástupci pak opět většinově raději hlásají medializované názory a brání se podpořit byznysové zájmy, aby se nedostali do střetu zájmů. To je správné. Ne však za cenu, že například v oblasti energetiky následně obhajují, co není v reálném světě, konkrétně v našich zeměpisných šířkách ekonomicky dosažitelné. V rámci Evropy pak máme ještě regionální odchylky, které mohou působit diskvalifikačně. Například obnovitelnou energii z Německa nebo Polska nemůžeme dle platné legislativy využít k výrobě vodíku v Česku.
Jakou nejlepší radu jsi kdy dostal?
Asi nejcennější rada, kterou my dal jeden bývalý kolega při odchodu do důchodu zněla asi takhle: “…a neboj se nikdy obklopit lidma, kteří by Tě kdykoliv mohli nahradit, nebo jsou v některých ohledech lepší než Ty!“. To jsem pochopil v plném rozsahu až po první manažerské zkušenosti. Zároveň ještě, když jsem by v České rafinérské, dostal jsem možnost studovat postgraduál MBA na zahraniční univerzitě. Původně jsem chtěl sice školu absolvovat jen kvůli titulu, ale rychle jsem pochopil, že jsou školy, které dávají více něž titul. V mém případě Chapman University v Kalifornii. Měli jsme možnost čerpat ekonomické a strategické přístupy z mnoha známých byznysových případů, ale i učit se o motivaci a práci v týmu od lidí s neskutečnými zkušenostmi. Každému bych doporučil jít cestou kvality, určitě se to vyplatí. Zároveň musím říct, že mě hrozně posunuli zejména lidi, se kterými jsem měl možnost se potkat. Vidět, jakým způsobem oni přistupují k řešení strategických, ekonomických nebo provozních výzev. Paradoxně jsem pak ale měl méně často možnost načerpané zkušenosti na mém působišti zhodnotit. Tehdy to byl začátek mého posunu k jinému zaměstnavateli.
“Rise of the global south. Evropa začíná být významově velice marginální. Nemáme zdroje energií, máme nejdražší pracovní sílu, nejkomplikovanější legislativu, z tohohle pohledu začínáme být nekonkurenceschopní. A neinvestovatelní. Hromada finančních prostředků nyní je posílána do Afriky do stavby špičkových rafinerií využívajících nejmodernější technologie a často i umělou inteligenci.
Jsem přesvědčen, že se nyní hodně přerozdělují karty jak byznysové, tak společenské. Jsem předsvědčen, že se v nějaký byť vzdálený moment exodus lidí z Afriky zastaví, možná i obrátí. Čistě z těchto důvodů.“
Mnoho manažerů své koníčky prezentuje na sítích jako něco, čím vystupují z řady. Proč o Tobě málokdo ví, že kituješ?
Kdyby sis promluvil s mojí ženou, řekne Ti, že nekomunikuju vůbec. Mám toho dost z práce. Prostě nechci domu tahat problémy, které musím denně řešit. Asi bych si nehrál na to, že jsem nějaký vysoce postavený manažer, ale prostě rodinu a koníčky se snažím izolovat a mít je sám pro sebe. Jak myšlenkově, tak komunikačně. Chci si přijet k vodě, užít si kiting a kamarády. To je nejvíc. Proč bych se o to nejvíc měl dělit? Mimochodem mnoho mých kolegů ví, že kituju. Jizvy, šrámy a sádry občas neschováš.
Kdyby sis k sobě do týmu vybíral nějaké kolegy a uviděl v CV, že je to kiter, přihlédnul bys k tomu?
I na takovýhle věci se koukáš, protože tenhle typ koníčku Ti o tom člověku něco řekne. Ty jako kiter víš, jaký se Ti mohou stát věci. Tak se ho nebo jí zeptáš, jakým způsobem přistupoval k řešení různých situací.
Společný kamarád mi před cestou za Tebou říkal – zeptej se ho na vrtulník na Nechranicích…
Covid. To prostě nemůžeš nikde jezdit. Navíc Velikonoční pondělí. Sešlo se několik (pro mě) blbých okolností. Přijel jsem, vidím Zigiho, jak leze z vody s dvanáctkou a tradičním hodnocením fouká na hovno. Vytáhnul jsem tedy sloní ucho, jak kamarádi říkají mé devatenáctce. Předpověď byla, že by vítr měl přijít. Navíc během Covidu, jak nelítala letadla, tak předpovědním modelům chyběla data a celkově tak předpovědi nebyly úplně nejpřesnější. Vlezl jsem na vodu do onshore se sloním uchem a potřeboval jsem rychle odstartovat, protože od Kadaně přijíždělo po hladině několik surfařů, kterým jsem se chtěl vyhnout. Už jsem ale viděl, jak se z druhé strany od Tušimic žene po hladině poryv. Než jsem bodydragem nastoupal dostatečně daleko od břehu, srazilo mě to tak, že jsem to odpálil na strom a mě to cestou dvěma megaskoky protáhlo na kamenitou hráz pod Bobíkem. Měl jsem kuklu, z níž nějak tekla krev, ale víc jsem se věnoval pochroumaný ruce. Já si sice ještě myslel, že to nějak rozhýbu, ale spíš se to zhoršovalo. Naštěstí Zdenda ještě s kámošem sundali draka ze stromu a já se vyškrábal nahoru na hráz. Jenže mezitím jsem odpadal do mdlob. Naštěstí Jiřka, žena Radka Mezery, profesí sestřička, dobře rozpoznala rizika a zavolala záchranku. V době, když přistával vrtulník, většina lidí byla na vodě a nemohli se přiblížit k břehu a na nějakou dobu jsem paralyzoval spot pro mé potřeby. Nakonec jsem dostal injekci na potlačení bolesti a připravili mě pro převoz sanitkou do špitálu do Kadaně. Odtud jsem putoval do Mostu, ale svou túru jsem nakonec zakončil v Ústí, kde mi ruku úspěšně operovali. Ač ne úplně rád, asi jsem dodnes jsem aktérem jedné z nejakčnějších historek na Nechra.
Jde takhle riskovat i v profesi?
To asi úplně ne. Naše práce je poměrně metodická a vyžaduje velice důslednou přípravu. Ale tím, jak je časově i emočně náročná, podvědomě mám na vodě pnutí vytěžit každou chvilku. Často se pak octnu v měnících se podmínkách s jinou než optimální velikostí draka a podobně. K tomu riskování, je třeba dodat jednu věc. V první řadě osobně nechci už moc riskovat, minimálně ne v tomhle sportu nebo třeba i na snowboardu. Fakt mám respekt zejména ze začínajících kiterů a jsem rád, že mám tohle období za sebou. Vedle toho nemám dostatečnou pracovní nebo i životní flexibilitu, jak bych třeba chtěl. Pak třeba zůstávám na vodě do posledního poryvu. Někdy i dýl. Na Nechranicích to už zažili asi všichni. Pak je to většinou o propojení kitesurfingu s plaváním nebo dálkovou chůzí.
Dokážeš vypnout na kitu?
Proto to dělám. U mě se pozná, že jsem v největších, řekněme problémech, když hodně času trávím na předpovědích a koukám, kdy budu moct zase vyrazit.
Když mluvíš o problémech, když vyrazíš na vodu a pak vylezeš ven, máš vyčištěnou hlavu nebo naopak cítíš „uf, jsem tu zase zpátky“?
Mě baví ty nechranické rituály. Někdy se stane, že přijedu na břeh sám, někdy někdo přijede a pokecáme, než vlezeme na vodu. A někdy, ojediněle, ke zlepšení nálady přispěje i jízda člunem od hráze. Nejvíc mě ale nabudí, když se od té hráze dostanu sám. Kolikrát jsem už byl dole u hráze a vypadalo to, že to budu muset zabalit a dojít zpátky a pak prostě zabere vítr a skončíš tam odkud jsi vyjel. Daleko radši ale jezdím nahoru ke Kadani. Loni jsem na vodě během jednoho dne dal 155,5 km. Samozřejmě ne najednou, byly dvě přestávky. Ale vlastně si užívám i takový věci, jako třeba balení při západu slunce. Prostě to k tomu patří, k tomu klidu. Vím, že si cestou domů zapnu Boba Marleyho, dám si křidýlka v Chomutově a studenou colu na čerpací stanici a minimálně než přijedu domů, mám takovýten friday feeling.
Kite umí být občas i stresová záležitost. Přemýšlel jsi někdy o tom, jestli by Ti neslušel víc nějaký klidnější sport?
V mém případě to funguje v režimu, kdy vytloukám klín klínem. Prostě jen ještě větším stresem jsem schopen zahlušit stres pracovní. Což se v případě kitesurfingu prostě nabízí. Tím spíše naše začátky s kitem byly od roku 2003 spíš na poli, než na vodě. Instruktážní YT videa nebyla, nebo existovala velice omezeně někde na DVD, a především bezpečnost draků byla dost odlišná od toho, na co jsme dneska zvyklí a bereme to za samozřejmost. V té době nebyly u nás ani moc žádné kite školy a všechno jsme se učili metodou pokus-omyl. Zpětně musím uznat, že při našich začátcích jsme přežili hrozný věci, jako třeba startování draka přímo z power zony nebo později prkno na leashi. Bodydragovat jsem se naučil taky postupně. Na Rujáně to nepotřebuješ, tam si pro prkno dojdeš. Ale v našich vodách je to o něčem jiném.
Je taky pravda, že dnes už vidím hromadu věcí, který jsme dřív prostě neviděli. Náznaky problémů v souvislosti s okolím, kde startuješ nebo přistáváš, poryvy které nezvládneš sám nebo okolní borci. Přiznám se, že mnohem větší obavu mám o začínající borce na našich vodách a fakt si říkám, že než na Lipně nebo na Nechra by měli začínat v klidu ve Wieku. No ale jestli se ptáš, jestli si někdy zahraju třeba volejbal nebo tenis, tak určitě ano. I tam je soustředění, napětí a chceš se posunout. Ale míra rizika je při těhle sportech více méně minimální. Od 4 letech jezdím na windsurfu, na lyžích a později od 10ti na plachetnici, 470tce. To už v mém podání rizikové být může, ale spíš to jsou story pro jiný web.
Když někam vyrazíš, jsi radši sám? Nebo s nějakou skupinou?
Já rád jezdím sám na Nechra, kde potkám Zigiho, Radka, Jiřku a další kluky z nechranické komunity. Hrozně se mi líbí pozorovat Terku Mezerovou, to je úžasný, kam ona se posunula, přestože nebydlí přímo u vody a jezdí převážně na našich vnitrozemských vodách. Na Lipně bych si chtěl konečně zajezdit s Ywoshem, nebo na Moldavě s Yeníkem. Mimochodem od Yeníka stále mám první Frenzynu z poslední edice, která byla na jeho test videu. Chtěl bych se dostat na vodu i s Filipem, od kterého mám většinu kajtů. Už jsem taky dva kamarády ke kitu přivedl, i když u jednoho to trvalo snad tři roky, než si tu cestu našel. Vlastně asi i bráchu, ale on spíš zůstal věrný windsurfingu. Hlavně bych si přál jednou zajezdit si na vodě s mýma dětma, ale tenhle cíl je zatím v nedohlednu.
Slyšel jsem o příběhu, jak sis na Kapverdách zajezdil se dvěma profíkama.
To bylo trochu jinak. V tom místě se jezdí na offshore. A ve vlnách. Podmínky, v nichž prostě nechceš hledat prkno nebo odstřelovat. Pokud se tam něco zvrtne, vyplaví Tě to v Brazílii. S takovými vlnami jsem neměl úplně zkušenosti, nicméně sem zjistil, že ono to vlastně jde i na twintipu. Dohodli jsme se, že budem všichni tři jezdit pohromadě a pokud se někomu něco stane, jeden zůstane s tím oslem a druhý dojede pro pomoc. Interpretace mých kamarádů je, že jsem zase dělal ptákoviny na GoPro. Reálně jsem prostě spadl a ztratil prkno. A abych si to zapamatoval, tak že mě v tom nechají trochu vycukat, než mi pojedou pomoct. Nicméně se v tu chvíli objevili dva profi rideři Mitu Monteiro, několikanásobný mistr světa a Djo, a prkno mi dovezli. Díky tomu jsem pak měl skvělou záminku za nima dojít a pokecat na baru.
Z pohledu odborníka, je kiting ekologický sport?
I když to k tomu patří, tak pokud bychom vyjmuli cestování, tak výroba a množství vybavení pro kiting je celkem efektivní a rámcově snažší než u jiných sportů. Například vyrobit nějaké sofistikovanější jízdní kolo bude mít mnohem vyšší emisní stopu. Navíc již dnes i v budoucnu bude výroba vybavení pro kiting ve stále větší míře realizována z recyklovaných odpadních surovin. A vlastní pohyb u kitingu je vyložená ekologická symfonie.
Myslíš si, že budeme muset to, co zaznělo pro finální výstup hodně retušovat?
Doufám, že s tím nebudeš mít moc práce, často jsem se nechal hodně unést. Jak v rámci profesních témat, tak těch kitových. Ale věřím, že to má smysl. Zejména ta kitová část.
Pozn. red.: Museli jsme hodně retušovat. Klíčová slova, na která se ptát, pokud Jirku někde potkáte jsou – dominikána, nealko, proužky, fichtl, usnul…
Sledujte nás