Ywosh a Jenik. Bráchové nepřehlédnutelní všude, kde se objeví. Dříve nebo později se tedy museli stát stejně nepřehlédnutelnými i na stránkách KITElife. Stejně jako každému rozhovoru, tak i tomuto předcházel úvodní telefonát, během něhož si obě strany ujasní, čeho všeho by se daný rozhovor mohl týkat a také jakou formou rozhovor proběhne.
Zde ovšem musíme na férovku přiznat, že telefonát se vůbec nevyvedl tak, jak bylo plánováno. Ywosh si slovy klasika tento telefonát ukradl pro sebe a začal na mě s obrovskou energií a frekvencí chrlit hromady různých témat, přičemž jsem se ke slovu prakticky nedostal. Rozhodl jsem se, že rozhovor face to face takto rozhodně nepovedeme, a slovo si v něm ukradnu zpět.
Jak na kitespotech, tak i v rámci osobního setkání působíte neuvěřitelně energicky a bezstarostně. Je něco z čeho naopak máte strach?
Ywosh: Bojím se věcí, který neumím ovlivnit. Typu ztráty blízkých a podobně.
Jenik: Nenech se zmást prvním pohledem. Mnoho lidí zdaleka není tak šťastných a spokojených, jak na první pohled vypadá. Jasně, daří se nám žít život takový, jaký jsme si ho udělali, ale nebylo to tak vždycky. My jsme vyrůstali hodně skromně, když nám bylo 30 umřeli nám krátce po sobě oba rodiče, prarodiče si pamatujeme jen z útlého dětství. Tenkrát jsme neměli ani korunu, ale měli jsme zdraví, energii, drive a vzdělání. Taky máme svoje trable a starosti, jako každej normální člověk, jen to možná nedáváme tak znát, neztěžujeme si a nepláčeme nad rozlitým mlíkem. A z čeho mám strach? Z lidský tuposti. Inteligence vždy někde končí, ale tupost je směrem dolů neomezená.
Co je vaší největší vášní?
Ywosh: Létání a vše, co se týká pohybu vzduchem. Paragliding, motorové létání apod. Když jsme do kitingu přišli, hodně lidí na nás koukalo jako na nějaké exoty, taky proto že jsme hodně tíhli k tehdy novým uzavřeným komorám. Jenže právě díky zkušenostem z létání jsme toho o technice věděli mnohem víc než většina kiterů na spotech, což nám čas od času i nějací kiteři dávali sežrat. Ale nám nešlo o to překonávat legendy českýho kitingu ve freestylu, zajímala nás vždy technika a efektivní pohyb.
Jenik: Odpovím matematickou rekurzí – Mojí největší vášní je vášeň sama o sobě. Prostě se pro něco nadchnout. To Ti dá vnitřní sílu. Možná to platí i obráceně, že musíš mít vnitřní sílu se pro něco nadchnout, osvobodí Tě to od každodenních starostí a pomůže Ti to dosáhnout cíle.
Jak jste se dostali ke kitingu?
Ywosh: Přičuchli jsme k němu už v 90-tých letech, tedy před cca 30-ti lety, kdy jsme hodně dělali paragliding a hlavně motorovej paragliding. Firma, která šila naše padáky, šila i power-kity. Byly to klasický otevřený komory ale s ručkama. Jezdilo se s nima na kite-buggy. To nás moc nebralo, tak jsme už tenkrát přemýšleli, že dáme do každý druhý komory nafouknutej prezervativ a že s tím budem jezdit na vodě, protože se nám voda vždycky líbila. Ale nakonec jsme se v té době asi víc věnovali windsufingu, jachtingu a lítání všeho druhu. A tak uplynulo dalších cca 15 let s plno technickejma hračkama ale bez kajtů.
Jenik: Já jsem pak jel jednou na hory, mohl být rok 2009/10, byla uzavřená dálnice, tak jsme jeli po objížďce. Za jednou vesnicí tam jezdili kiteři na sněhu. Tak jsem tam zastavil a dal se s nima do řeči… Obratem jsem zjistil, že to jsou taky bráchové, dvojčata.
Pokecali jsme, já jsem si hned objednal prvního komorovýho draka ale už s barem: Ozone Manta – 12 a tu mám dodnes. Následující víkend už jsme jezdili s drakem na sněhu na lyžích na našem domácím letišti. Nadcházející léto jsme vyrazili s bráchou na Rujánu. On měl windsurf a já svýho prvního nafukovacího kita a svůj první kiteboard. V ikonickým Wieku v zátoce „u krav“ jsem se učil sám rozjíždět, přecházet do skluzu a stoupat. Přijel ke mně brácha na windsurfu, seskočil ke mě do vody a řiká: Tak co, jaký to je? – Ale jooo, celkem good. Chceš si to vyzkoušet? Naskočil na mojí výbavu, na hodinu zmizel na moři a za hodinu se vrátil na místo, kde jsem mu to úplně poprvé půjčil.
Je potřeba říct že dlouholetá průprava z paraglidingu, widsurfingu a jachtingu pro nás byla obrovskou výhodou. Takže když to tak shrnu tak jsme vlastně začali pořádně kajtovat proto, že jsme to vždy chtěli dělat. Ale tím rozhodujícím impulzem v pravý čas bylo to, že jsme náhodou potkali Stejňáky.
Přiznejme si ale, že na spotech nepůsobíte jako úplně ordinérní lidi.
Ywosh: Lidi, co nás ještě neznají, si o nás myslí že jsme úplný kokoti a ti, kteří nás už znají, to o nás dokonce i vědí.. /smích/
Jenik: Otázka je, co chápeš slovem ordinérní. Kiteři jsou specifická skupina lidí. Každý má své zkušenosti a názory, které si často nenechá vzít. Je to podobné i u dalších komunit jako jsou třeba motorkáři apod. Zarytýho suzukáře do kawasaki nepřesvědčíš. Každej člověk má svou cestu a často: cíl není cílem, ale cesta sama o sobě je ten cíl. Stejně tak jako v motorkách, tak i v kitech si různí lidé žijí své různé civilní životy a až na spotu (na silnici – pokud jde o motorky) splynou v jednu komunitu, a i v ní se do určitý míry projevuje každej za sebe, ale všichni spolu sdílejí stejnou vášeň ve smyslu splynutí lidský svobody, přírodních živlů a kite techniky, a to je myslím stále spojuje více než rozděluje i když jsou mezi nima pochopitelně více i méně ordinérní jednotlivci.
Za svou historii jste vyprodukovali 46 recenzí různých produktů na různých webech a fórech, z toho některých i velice technických. Co vás k tomu motivuje?
Ywosh: Mě to baví. V dnešní době, kdy je pro lidi strašně jednoduchý jen kritizovat, něž aby někdo přišel a poplácal Tě po ramenou, že něco děláš. A mě prostě přijde atraktivní jít a něco udělat. Ne jen sedět a hejtovat.
A ještě k tý motivaci, často je ta motivace ke článkům pozitivní, ale někdy vychází i z negativních zkušeností. Vysvětlím: celej život se pohybujeme v letectví. Tam jsou jasný pravidla, postupy, předpisy, zkoušky, teorie a praxe, licence, meteorologie, aerodynamika atd. přispívá to k bezpečnosti a pohodě ve vzduchu i na zemi. U kitů 90% lidí nic takového nikdy nepotkalo. A když pak vidíš jak borec startuje draka na Mushově v turbulenci a rotoru za jachťákem na JV vítr opačně, než jak fouká nad stromama…, tak si řekneš, zda by nebylo třeba v rámci bezpečnosti všech třeba dobrý napsat triviální článek o profilu, vztlaku, úhlu náběhu, laminárním a turbulentním proudění a o turbulencích za překážkami a podobně – tak prostě sedneš a napíšeš ho.
Jenik: 46 recenzí? Fakt? Vlastně je to hodně nebo málo? Mě technika taky baví. Kity, prkna, aerodynamika, materiály, technický a technologický řešení apod. Ale nebaví mě moc novodobá elektronická úchylka na měření rychlostí, tras, výšek, kterýma se lidi masírují na sociálních sítích.
Recenze se vždy se snažíme psát objektivně. Kromě reakcí na technická témata, se mi sešlo i několik reakcí typu: „Hele, čet jsem vaše články a nakoplo mě to, díky kluci.“
Z rozhovoru vyplývá, že o vybavení víte nejspíš více než většina ostatních. Uvažovali jste někdy o tom, že byste začali i podnikat v této oblasti?
Ywosh: My jsme už jednou našlápnuto měli, ale nakonec to nedopadlo. S ohlédnutím zpět jsem vlastně nakonec rád. Trh je v Česku malý, ročně se prodá zhruba 1000 draků, uživí se tu jen importéři.
Jenik: Druhá věc je ta, že některé činnosti si prostě chceš radši nechat jen jako koníčka a ne jako zdroj obživy. Dnes jsou moderní takový ty votřepaný HR fráze a kecy, že je ideální, když se Ti koníček stane prací. To platí možná prvních pár let, pak ale zjistíš, žes přišel právě o toho koníčka, protože to máš už „jen“ jako práci, a začneš si hledat něco jinýho. Je rozdíl, když něco můžeš versus když to musíš.
Ywosh: Nicméně pokud jde o to podnikání: brácha už dávno vymyslel třeba takovou super zipovou vychytávku. V podstatě způsob, jak z většího draka zapnutím zipu udělat menší a naopak. Super věc na cestování. No a dnes už to firmy dělají.
Nebo já jsem 5 let psal jednomu z nejznámějších výrobců, proč dělají zátěžové pytlíčky na písek nebo kamínky, když písek a kamínky ale nemáš všude, typicky Mušov. Ale všude máš vodu. A po 5-ti letech psaní konečně začali dělat zátěžový pytlíky plněný (i) vodou. A i jiných nápadů máme plno, ale v kitech prostě nepodnikáme.
Zajímavé je, že i v době, kdy už o technice a jejích užití prakticky všechno víme, se objevují nové technologie jako třeba foil. Co bude další inovací ve světě kitingu?
Ywosh: Poháněný kite. Něco jako malý pohon na draka tak, abys mohl jezdit třeba od půl metru. Hned na začátku jsme uvažovali o tom, že se budeme tahat dronem (RC drony jsme lítali), no a po shruba 10-ti letech vyšlo na YouTubu video, jak se tím už reálně na sněhu tahají. Cesta od nápadu k realizaci je vždy dlouhá, trnitá a drahá. V ceně produktu musíš pak zaplatit i ten neskutečně náročný a drahý vývoj, protože klient očekává špičkový dotažený produkt, aniž by ho úplně trápilo, kolik práce, kreativity a slepých uliček musel výrobce projít.
Jenik: Ze začátku se o tom moc nevědělo, byly tlustý šňůry, blbý profily, primitivní materiály, ale pak přišly paraglidingové firmy, který o té aerodynamice věděly víc než garážové kitové firmy, a začaly do toho vnášet prvky letectví, což celý segment neskutečně posunulo. Hlavně v hybridech a uzavřených komorách, na single skin a nafukovačkách už toho není moc co vymyslet.
Ale domnívám se, že fyziku už neoblafneš a kiting už je na svém technologickém limitu. Je to typická inovační křivka, kdy ze začátku byl každý rok neskutečný progres, ale s přibližováním se k fyzikálním a technickým limitům se ta inovační křivka zplošťuje a má i svou horní limitu. Nedostižnou. Teď se to ubírá spíše individualizací, specializací a laděním techniky na míru danému odvětví, nebo dokonce pro daného jezdce. Případně občas vznikne úplně nová disciplína – tak jako to bylo například nedávno s wingama, navíc ve spojení s hydrofoilem.
Ywosh: Ono taky neplatí, že vše novější je zase o něco lepší. Testovali jsme jednou draka jednoho top-výrobce draka z nového materiálu, nějaké nano-látky a ono to prostě ve verzi 21 m2 vůbec nefungovalo, ale ve 12-ti metrové verzi to byl úplně skvělej drak. Když už se pohybuješ blízko fyzikálnímu optimu – což po těch desítkách let vývoje už tak je, jsi pak v situaci, kdy pro zvýšení jednoho parametru (například rychlosti nebo stoupavosti) musíš obětovat parametr jiný, například bezpečnost, nebo rozsah větrného spektra, vše dohromady to pak obaluje cena. Jednak cena produktu ale i cena vývoje a testování.
“Nejmenovaný kiter vypráví: “Jdu na vodu a za mnou se připravuje Ywosh. Rozjedu se a on už tam jezdí na vodě nastoupanej nade mnou. Dojezdím, vylezu, jdu k baru a už na mě mává od baru, vymydlenej a v mikině.“ – Jak to proboha děláš? – Co jako? – No žes tak rychle z vody? – Z vody?? Já dnes vůbec nejezdil. My jsme totiž dva.“
Měli jste někdy závodní ambice?
Ywosh: To, co o kitingu vím, spíše než v závodech uplatňuju v tom si zajezdit tam a tehdy, kdy chci a můžu. Ne, když je nejlepší vítr nebo když je třeba závod.
Jenik: Jasně, že pár sranda SNK závodů jsme odjeli, ale to bylo v době, kdy spíše než jezdec rozhodovalo lepší vybavení. Začali jsme s kitingem až ve 40ti, kdy jsme měli už těla rozlámaný z jiných koníčků a tak z nás už asi nikdy nebudou žádní kite akrobati. A taky jak zpívá ELÁN: „S každou páskou bielou, víťaz ztráca jeden zo svých cielou…“ , my ty přetržený (i nepřetržený) bílý cílový pásky máme prostě v jiných disciplínách než v kitech.
Co vaše rodiny? Našly se v kitingu?
Ywosh: Našly, ale nenapadlo by mě je do toho tlačit. Když chtějí, tak jsem rád. Když budou chtít dělat něco jiného, taky dobře. Syn Sebík 10 let dělal vrcholově gymnastiku, a pak se našel v kitingu, pro který je gymnastická průprava určitě výhodou.
Jenik: Můj syn jezdí DH na kolech, což považuju asi za jeden z nejnebezpečnějších sportů vůbec. Ale kiting mu přišel moc „rizikovej“, což v porovnání s DH moc nechápu, ale budiž. Kiting se mu vždy líbil, ale měl z něj prostě respekt. Tak jsem ho nenutil a nechal jsem ho uzrát. Pak jsem ho vzal na sníh se školním drakem na Moldavu, následně brácha na vodu v ideálních podmínkách do Egypta. No a dnes už naši kluci jezdí spolu žiletky na moři i na sladký vodě a předháněj se, kdo dá lepší trik. Baví je to, hecujou se, ale zároveň si pomáhaj v krizovkách a hlídaj se navzájem. A to je asi to, o co jde: zábava, nadšení, zdokonalování se, kreativita, skvělej parťák, na kterýho se můžeš spolehnout, anebo rovnou celá parta, pobyt v přírodě, fyzická aktivita a psychický relax.
Když jezdíš s rodinou na vodu, asi k tomu dříve nebo později přičichneš. Ale co ta gymnastika? Malej kluk asi nepřijde s tím, že chce dělat gymnastiku.
Ywosh: Jenže přesně tak to bylo. Přišel do školy, tělocvična, přeskok přes koně a říká: “Táto, to chci dělat”. Někdo hraje na housle, někdo dělá gymnastiku, někdo jezdí na kole, někdo kituje – nikdy nevíš, co to dítě bude bavit a pro co bude mít talent. Můžeš mu v tom pomoct nebo ho nasměrovat, ale finálně si vybrat a rozhodnout se musí sám.
Během našeho telefonátu ses nazval “sólovým narcisem”. Proč?
Ywosh: Asi trochu s nadsázkou, ale v principu jde o to, že nepotřebuju ke štěstí být s jinýma lidmi. Nejšťastnější jsem, když jsem někde sám. V letadle, na padáku, na vodě. Lidi mají problém být sami se sebou. Proto potřebují pořád někde s někým sedět v hospodě tlachat nebo trajdat po akcičkách. Když nedokáže být někdo v pohodě sám, tedy sám se sebou, tak už z definice samoty je jasný, že asi něco není v pořádku s ním samým, protože jinak by sám být dokázal.
Jenik: Kiting je určitě sólový, chceš-li individuální sport. Ale zároveň je i silně komunitní. Jsi tam sám za sebe, ale zároveň sdílíš ten zážitek s někým, s kámošema, s bráchou, s dětma..
Jaké jsou mezi vámi rozdíly?
Ywosh: Já jsem rozjížděč, brácha dotahovač.
Jenik: No tak já tu odpověď teda dotáhnu! Ano, je to tak, brácha to posouvá dál strategicky, koncepčně, projektově, organizačně a já to pak dotahuju v detailech a přebírám realizaci a každodenní operativu. Je to ideální teamová práce. Každý má svou jasnou úlohu. Jinak by to nefungovalo. A platí to nejen v kitech, ale hlavně i v našem životě obecně. Jako děti jsme se pořád rvali jako koně a ve sportu jsme hráli vždy proti sobě. Ale pak jsme přišli na to, že synergie nám funguje, protože přemýšlíme stejně a máme stejný zájem i cíl, to nás posouvá mnohem dál než dřív, kdy cíl byl jediný: porazit toho druhýho. Vítězství Tě nikam neposune, prohra ano.
Při přípravě na náš rozhovor jsem našel informaci o tom, že učíš.
Ywosh: Učím matematiku. 25 let jsem dělal v bance, ale po tomhle jsem vždycky toužil. Navíc matematika je základ celého života, všechno kolem nás funguje na matematice i živly, příroda, planety. Je to o dodržování pravidel, o důslednosti, preciznosti a tak. Bůh je matematik. Ale jak v matematice tak i životě, je na tom nejkrásnější ta kreativita, prostě přijít si na to sám, vymyslet to.
Tomu rozumím, to ale ještě neznamená, že to začneš učit.
Ywosh: Vadilo mě, že ty děti nikdo matematiku neučí. Není to o sčítání a odečítání zlomků, nebo u úpravách exponenciálních funkcí. Matematika to jsou základní daný principy, zbytek je na každým člověku. My jsme měli na základce skvělou učitelku matematiky, měl jsem potřebu to těm dětem předat tak, aby to chápaly a měly to rádi, místo toho, aby netušily, která bije a tím z toho měly strach. To platí i obecně. Proto jsem začal učit.
Bůh je matematik, to už pomalu máme název článku..
Ywosh: Učím děti jinak. Nebifluju je, kolik je 8×7. Nemusí si to pamatovat, ale musí vědět, jak se k tomu dostat a hlavně proč to tak je.
Jenik: V kitech je to podobně, je to o umění představivosti a abstrakce, při znalosti základních pravidel a zákonitostí. Když učím kajtovat třeba nějakou holku, tak jí říkám: hele takhle je to doprava, takhle doleva, takhle je to víc tahu a takhle míň tahu. Tohle můžeš a tohle nikdy nedělej. Čili rovnou říkám JAK. Víc vědět nepotřebuje. A nakonec hezky jezdí a má z toho krásnej zážitek. Kluky spíš učím tak, že jim vysvětluju, jak funguje profil, co je to úhel náběhu a vztlak, co je to apparent wind a předpokládám, že si z těch základních parametrů už sami vše odvodí, jak co dělat, protože pochopí, proč to tak je. To není genderová urážka, jen mozek každého z nás funguje trochu jinak, a tomu je potřeba přizpůsobit výuku. Ten druhý způsob je navíc obohacující v tom, že si na to přijdeš sám a užiješ si nejen ten výsledek (cíl jezdit), ale i tu cestu k němu.
S kolika lidmi z těch, které potkáváte na spotech, se bavíte o takovýchle tématech?
Jenik: S pár blízkejma lidma určitě jo, ale nejsou jich desítky. V kiterské komunitě máme plno výborných známých, ale nemáme v ní až zas tolik skutečných kamarádů. Ano, máme tam přátele (možná i nepřátele), ale ty skutečné kamarády získáš na jedné jediné štaci: na základní škole. Moc dalších opravdových kamarádů nepotkáš. Neříkám, že neexistují výjimky, ale myslím, že to tak obecně je. Prostě máš dnes možná pár set přátel ale jen pár opravdových kamarádů. Obecně to je asi správně quality over quantity, jen ty nůžky mezi těma dvěma kategoriema se touhle šílenou dobou hodně rozevíraj.
Ywosh: To, co si o nás myslí většina kiterský komunity, je něco úplně jiného, než jací opravdu jsme. Na spotu si často lidi myslí, že máme úžasné bezstarostné životy. Ale to není vůbec pravda. Jak říkal brácha na začátku, neměli jsme ideální startovní pozici, a ani snadnou cestu.
Jenik: Vážíme si proto všeho. Hromada dětí rodících se do dnešní bezpečné elektronické doby si plno věcí, včetně peněz, nedokážou vážit. A nejsou to jen fyzický věci, ale i například vztahový, dnešní zrychlená doba je mnohem více spotřební, povrchní a méně duševní a opravdová. Více „levného“ množství a méně „drahé“ kvality. Fakt šílený.
Řekli byste, že na vodě jsou si všichni rovni a stírají se právě ty rozdíly mezi lidmi, které si přivedou právě z toho civilního života?
Jenik: V neoprénu nerozeznáš popeláře od manažera. To je jen příklad bez urážky jakékoli profese. A často ten popelář jezdí líp než manažer, protože si toho třeba víc váží a vydřel si to. Chtěl to. Kdežto ten manažer k tomu přišel tak, že mu vnutili na teambuildingu zadarmo voucher na „adrenalinový zážitek“. Což samo o sobě je paradox, protože adrenalin je to možná prvních pár dnů, pak už je to celoživotní relax
Ywosh: Rozhodně, na vodě jsi Ty, tvůj drak a vítr. A tvá schopnost si to užít.
Sledujte nás