Setkali jsme se v novém kancelářském komplexu Waltrovka, kde sídlí i společnost Atalian. Lídr v oblasti facility managementu v České republice. Místo setkání, kancelář CEO této společnosti, Daniela Digoně, jsme si u společnosti s několikamiliardovým obratem a 2000 zaměstnanci představovali poněkud opulentněji. Daniel Digoň. Kiter, manažer, lídr, finalista soutěže MANAŽER ROKU.
Dane, jako první jsme měli připravenu jinou otázku. Ale při pohledu na tvůj kancl – není to tak trochu jako z Ikey?
V oblasti facility jsme tak trochu trendsetteři, tak si troufám říct, že víme, co děláme. Primárně jde o účelnost, na nic si nehrajeme.
Máš tu několik fotek s tématem vody, co to má o Tobě vypovídat?
Pro mě je voda něco, co je mi už od malička niterně blízké. Je to živel, masa, klid, ale i hromada energie. Miluju rybaření, jezdil jsem na windsurfu a teď jsem přešel na kite. Mimoto jsem se našel ve freedivingu. A to vše je o vodě.
Btw, jsi vodnář?
Ne, jsem panna 🙂
Kolik lidí, kteří Ti prošli kanceláří, se zeptali na jejich význam?
Obecně mám pocit, že mají lidi spíše klapky na očích, ale pár lidí se na ty fotky podívalo a zeptalo.
Ok, k tomu se ještě dostaneme. Původní otázka měla být, jestli víš, co je backroll?
Vím, otočka na kitu. Ale zatím ji neumím, respektive měl jsem na kitu doposud jiné starosti. Určitě mě jednou čeká, ale v tuhle chvíli si užívám spíš rychlost a přemýšlím nad highjumpy.
Když jsi na vodě, co prožíváš? Je to spíš odreagování nebo adrenalin?
Je to o přístupu. Ale v zásadě to mám spojené s takovým vypnutím a únikem od reality, od mé práce a tlaku s ní spojeným. Je vlastně jedno, co dělám, jestli kituju, nebo se potápím. Vizualizuju si to tak, že ten tlak a starosti zůstanou buď na hladině daleko nade mnou nebo na břehu v případě kitu.
Umíš na kitu opravdu vypnout nebo Ti i tak něco běží hlavou?
Vím, kam tím míříš. Na vodě ani tak ne, ale jak slezu z kitu, mám obrovské návaly nápadů a inspirace. Ke kitování jsem přivedl manželku, abysme měli nějaký společný koníček. Ta, když přijdeme na hotel, tak padne a spí. To já si sednu a píšu do zápisníku stránky nápadů. Kite mi v tomhle funguje skvěle na odemykání hlavy a potenciálu.
“To jsou zase ty tvoje manažerský moudra,” říká manželka, když se snažím nacházet paralely mezi managementem a sportem. Ale právě na jednoduchých a známých principech typu sport si to lidi snadno představí.
Co konkrétně Ti dává kite pro výkon tvé práce?
Základní paralelou kitu s managementem je soustředění na detail a schopnosti přizpůsobovat se podmínkám. A taky, i když si to užíváš a daří se Ti, mít nějakou pokoru v rámci dané činnosti. A tohle vše platí pro jak pro kite, tak i pro management.
Kite je individuální sport, nicméně je protkán komunitou – cestování, čekání na vítr, sdílení zážitků. Jaké lidi tam vlastně potkáváš?
Poznal jsem i hodně zajímavé lidi, portfolio lidí je velice pestré. Často jsem narazil i na lidi z managementu, a díky společnému koníčku pak máme k sobě mnohem blíže a otevřenější vztah. Velice se mi libí pozorovat i byznysovou složku kitingu – jak fungují kiteškoly, výrobci, prodejci..
Někdo Tě ke kitu přivedl. Máš v tomhle srovnanou bilanci, poslal jsi to dál a taky ke kitingu někoho přivedl?
Já se vracím z kitu úplně nabitej a nadšenej, tak se snažím tu radost sdílet třeba na sítích a pokud tím někoho inspiruju a zprostředkuju mu podobné pocity, pak to má smysl. Několik lidí jsem ke kitu přivedl.
Neuvažoval jsi někdy o kite teambuildingu?
Určitě by to mohlo být super. Zatím jsem vzal kolegy na freediving. Nicméně třeba Unicorn, kde pracuje můj kamarád, dělá windsurfingové teambuildingy i s klienty na Karpathosu. No a půlka firmy už windsurfuje. Takže kdo ví?
Jak jsi vlastně začal?
Na vodě u nás na východě Slovenska jsem začal s windsurfem, ve dvaceti poprvé u moře, na Karpathosu jsem se naučil halzy a podobně. Pak přišel Laci Kobulský a říká: “Kámo, to už je old school, musíš zkusit kite”. Zpětně musím říct, že oproti windsurfu mi přišel progres u kitu mnohem rychlejší.
Ty znáš Laciho? Kde jsi na něj narazil?
Laci je můj bratranec, vyrůstal v paneláku v Prešově o patro nad námi.
Kam plánuješ letos vyrazit?
Letos jsme už byli v lednu na Mauriciu, plánujeme Vietnam, ale jako vyložený kitetrip plánujeme Sardinii, Porto Botte. Tam jsou podmínky super i pro mou manželku, která má, řekněme, ty nejlepší zážitky teprve před sebou.
Doufám, že ale neučíš svou ženu kitovat osobně?
Nene, tuhle chybu bych neudělal. A dokonce jsem si to i ověřil, když ženě nešel bodydrag a já na ni v dobré víře volal pokyny, málem sem dostal prknem. Odnáším si z toho poučku, že není vhodné dávat člověku v emočním vypětí ne/vyžádané rady. Já sám jsem prošel kiteškolou a jsem za to rád. Manželka se naučila kitovat za 3 dny díky skvělé škole v Porto Botte. Obdivuji jak rychle to zvládla, i když neměla před tím žádnou zkušenost s vodními sporty. Má na rozdíl ode mě talent na vše na co sáhne. A jsem taky rád, že jsme si našli novou společnou aktivitu.
Kdyby teď byl předpověd a Ty bys věděl, že můžeš na odpoledne vyrazit na vodu, vyrazil bys?
Hele ne, asi mi za to nejisté české podmínky nestojí. Naložit věci, dojet někam a pár hodin na vodě. To si raději zajedu za Prahu, oblíknu se do gumy a půjdu rybařit.
Představ si poslední den ever, který bys mohl prokitovat, kde by to bylo?
Určitě Mauricius, Le Morne, pláže s bílým pískem, okolo prales. Tam jsem zažil při ježdění nefalšovanou husí kůži.
Po celou dobu našeho rozhovoru koukám na obrázky za Tebou. Na jednom z nich je As free as the ocean. Co to mi to má říkat?
Dlouho jsem přemýšlel, proč mám tak rád vodu. Protože voda ti nabízí svobodu. Nekonečnou. Ale také nutnost dodržovat pravidla, protože je to živel. A to stejné mám i v práci a možná je to důvod i proč aspiruji na tento typ pozic. Až na vrcholu managementu máš svobodu rozhodnutí. A rád pak přijímám i tu odpovědnost za má rozhodnutí. Stejně jako na vodě. As free as the ocean.
Jak se to ale snoubí s prací v korporaci?
Mám rád manažerskou odvahu. Jít tam, kam jiní nejdou. Prostředí korporátu často nebývá úplně flexibilní. Mám ale i další oblíbené rčení, které tu není – Perfect sailor is made in a rough sea. Pokud neobstojíš v těžké situaci, nikdy nebudeš dobrým manažerem. Ale ani člověkem.
Přijde Ti kiting jako elitářský sport?
Atraktivní mi přijde jeden rozpor. Kiting stojí celkem dost peněz. Na vybavení, cestování. Ale pak Tě přivede do lokací, které naopak nebývají těmi nejbohatšími. Ale když se pak po kitu rozhlédnu kolem sebe, vidím spokojený lidi. Hrozně rád čerpám, takové to zpomalení. Sedíš na pláži, dáš si pivko, čas tak nějak kolem Tebe teče. Obecně mám pocit, že se hodně spěchá, až lidem pak uniká podstata. V tomhle mě kite vrací zpátky na zem.
Když jsi na spotu, jsi ten typ, který stále sleduje předpověď a snaží se využít každýho poryvu nebo jsi spíš salámista “až bude, tak půjdu” a není Ti líto každé neproježděné hodiny?
Spíš využiju každé chvilky. Ale je to hodně spojené s tím, že dovolená je stále pro mě vzácnost, tak se snažím toho potenciálu využít. Taky je to hodně poplatné tomu, jestli jsem na spotu s rodinou nebo partou.
Jsi spíš kiter, který si to vydřel soustředěnou prací nebo ses naučil spíše intuitivně?
V mém případě mě hodně ovlivnilo to, že jsem přišel se zkušenostma s windsurfingem. Takže si na kitu dnes už můžu dovolit zkoušet věci spíš intuitivně než vyloženě metodicky.
Znamená to také, že i jako CEO v mezinárodním korporátu s nějakými zkušenostmi si dovolíš intuitivní rozhodování?
Ano, dovolím. Ale intuice je výsledkem zkušenosti. Pokud něco děláš stokrát dokola správně, tak pak už nad tím nemusíš tam přemýšlet. Myslím, že mám cit na lidi. Prošly mi rukama spousty lidí, měl jsem i spousty šéfů a věřím, že dnes mám cit a odhad na lidi.
Vím o Tobě, že jsi zachránil společnost Atalian pro český trh. Co bylo tím break poitem, že se to povedlo?
Atalian byl vždy předním dodavatelem facility služeb na trhu, 2 mld obratu, ale ve ztrátě. Lidi chodili po chodbách se sklopenýma očima, každý si sledoval spíše své boční zájmy, nulový týmový duch, žádná jednotná myšlenka. V kuchyňce se říkalo cosi o potápějící se lodi – to byla voda na můj mlýn, těmhle paralelám rozumím velice dobře. Přišel jsem, nastavil cíle, vyčistil týmy, rostli jsme, ale stále ztráta. Měsíc za měsícem. Dělali jsme správná rozhodnutí, ale firma byla furt ve ztrátě. Po dvou letech se to najednou otočilo a začalo se dařit. I majitelé viděli, že se společnosti najednou začalo dařit. Tak nám zvýšili cíle o 30%. Oponoval jsem tím, že teď, když jsme vytvořili kulturu kde si lidé důvěřují, nemůžeme firmu zatížit dalšími cíli. Odpověď byla, že cíle jsou dané a ať si to udělám jak chci. Tehdy jsem jedinkrát uvažoval, že skončím. Neuměl jsem si představit, že se před vlastní lidi postavím a místo poděkování jim řeknu, že jim navyšuji plán. Nakonec jsem si řekl, že to zkusím. Po svým. Akceptoval jsem majitelům cíle vyšší o 30%, ale lidem jsem jen poděkoval a cíle jim nenavýšil. Nakonec to dopadlo tak, že jsme plán významně přeplnili a všichni byli spokojeni. Myslím, že situace kdy jsem se rozhodl neskončit a pokračovat po svým, byl ten zlomový moment.
Co kdyby se to ale nepovedlo?
Šlo by to celé za mnou a padlo na mou hlavu. Dnes ale vím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí. I když bylo vyváženo takovým riskem. Jedna krátká anekdotka – zastavil se za mnou v kanceláři kolega, kolem šedesáti let, skoro před důchodem.: “Dane, chtěl bych víc práce.” Já jsem se na něho udiveně podíval a zeptal proč. Odpověď: “Protože jsi ze mě udělal loajálního zaměstnance. Věřím ti a chci tě podpořit.” Tehdy jsem si uvědomil, že to stálo za to a proč to vlastně dělám.
Dokážeš si představit, že i Tebe by potkala situace, kdy se úspěšný vrcholový manažer ráno vzbudí a řekne a dost a otevře si třeba pekárnu nebo farmu na horách?
Pro mě to není jestli, ale kdy. Dokážu si to představit absolutně. Jednou budu žít u moře a budu mít vlastní rybářskou loď nebo kiteškolu 🙂 Nicméně teď to ještě není aktuální, přijal jsem výzvu, a ta stále trvá!
Sledujte nás