Jiří Havelka, rodák z Jihlavy, jako divadelní režisér prošel divadly Dejvickým, Vinohradským a aktuálně působí v divadle Národním. Mimo divadelní svět je znám například moderováním Českého lva, vlastními filmy Mimořádná událost nebo Vlastníci. Po Praze se pohybuje nejraději na kole, několik let bydlel na hausbótu, kde dnes má sklad svých cajků. Prošel si svou historii od windsurfu, přes kite, ale nyní má v repertoáru i wing a foilové prkno.
Kdyby jsi měl dnes někam vyrazit na vodu, na co a kam by jsi vyrazil?
Momentálně to hodně řeším. Asi mám nejblíž na Miedzyzdroje, kam bych na 3-4 dny vyrazil s wingem na foilu. Je to taková má aktuální výzva. Naneštěstí ale zatím stále jen poskakuju žabky, štve mě to, ale nějak si zatím nevím rady. Nedokážu říct, nakolik je to mýma schopnostma nebo nekompatibilním wingem a prknem. Mé osobní podezření je, že něco není v pořádku s prknem. Ale možná je to jen potřebuju na něco svést.
Jak ses na dostal na vodu?
Na DAMU jsem se potkal s Vladimírem Němečkem AKA Dádou, studoval scénografii a ve volnějších chvílích jsme zjistili, že s ním, jakkoli o generaci starším, máme spoustu společných zájmů. On už měl tehdy za sebou reprezentační zkušenost na windsurfu. Já zkušenost amatérskou, kdy mě po českých rybnících protáhnul můj táta. Když mě Dáda vytáhnul na Kanáry, půjčil mi vybavení, byl to pro mě úplně nový svět. Nikdy jsem nebyl mimo české rybníky. Mám dojem, že to bylo Prasonisi v Řecku, kam jednou dotáhnul kite a ukončil tím fakticky mou WS kariéru. Od jednoho českýho kluka jsem si pak koupil jetou osmimetrovou Canbrinhu a s tou jsem začal jezdit po Česku a právě taky do Portugalska, kde začal Dáda stavět barák.
Když jsem prolezl svůj FB, narazil jsem na jednu jedinou fotku s kitem. Hromadu let zpátky, pravděpodobně právě s tou Cabrinhou, ale na sněhu v Krkonoších.
Já sociálníma sítěma prakticky nežiju, vůbec jim nerozumím, přijde mi, že ten svět nějak podělávají. Tahle fotka, to byl výjezd s Dádou na jeden den na Luční. Mimo to jsme byli párkrát na Moldavě, sice jsme se fotili, ale na FB už to neputovalo….ale víc mě táhne voda.
Baví Tě ještě v dnešní době, rozuměj v tvém věku, učit se něco nového, padat, trpí tvé tělo i sebevědomí?
Je třeba říct, že jsem na sebe celkem opatrnej. Mé kitování probíhá v režimu, že to odjezdím, ale nemám ambice skákat nebo jít do jiných harakiri. V tomhle mi wing přijde relativně víc friendly. Ne vždy jsem schopný jezdit do zahraničí na kite a wing je zajímavá alternativa i pro české podmínky. Co se kitu týče, na začátcích jsem strávil týden ve Vietnamu na skvělém místě pro učení, ale odstartovat – jezdit – přistát – kilometr zpět po pláži a znova. Bylo to hrozný. I dnes mi přijde malinko demotivující, když kolem Tebe jezdí lidi a umí to. Jinak, když jezdím sám, přiznávám, jsem malinko posranej, kór na moři moc daleko nejedu. Cítím se líp, když je aspoň někdo okolo.
Kdyby jsi dnes na kitu začínal znova, šel bys cestou samouka nebo by sis spíš zaplatil kurz?
Já si obecně asi nikdy žádný kurz na nic nezaplatil. Nicméně s tím, co dnes o kitu vím, bych si kurz zaplatil. Vzhledem k tomu, že teď je pro mě aktuální snad jen učení na wingu, předpokládám, že se to opět odehraje v tom duchu, že mi sem tam někdo něco poradí, kdo jde kolem.
Z tvého vyprávění o tvých cestách na kite mi přijde zajímavé, že jezdíš na vodu buď jen sám nebo ve dvou. To není úplně typický.
Já vlastně moc kitovou komunitu neznám. Potkal jsme se s malou partičkou kolem divadla nebo pak Petra Šlapala, který oběhl i nějaká moje vystoupení, tak jsme se propojili. S ním jsem plánoval vyrazit v zimě do Gruzie, ale nebylo to kompatibilní s pracovním a rodinným životem. Zatím…
Co máš v plánu na letošek?
Letos je v plánu nějaké Gargano, ale to je třeba 20 hodin autem, takže to asi taky nebude můj případ. Dopadne spíš nějakýma rakouskýma jezerama nebo výpadem právě na sever.
Co máš za sebou za destinace?
Hodně u Dády v Portugalsku…Guincho beach, Peniche…
… rovnou oceán není zrovna nejpohodlnější místo pokud, jak říkáš, jezdíš s respektem.
Tak tam je to zas o tom, že jsme u Dády, je tam víc lidí, máš to už víc ošahaný, tak máš jakýstakýs pocit, že to možná není tak strašný. A navíc tam kousek od Dády je i taková laguna dobrá. Jinak mám za sebou Gardu, Vietnam, Kapverdy a v Česku Vavřinecký rybník, klasicky Rozkoš a Nechranice.
Během roku 2018 prošlo éterem vystoupení Beach boys s uskupením The Loosers. Jak bylo úspěšné vystoupení o sportu, o němž veřejnost stále ještě moc neví?
Ono to celý navazuje na vystoupení Kam vítr, tam pláž, které jsme dělali s Dádou v Ypsilonce. To byl windsurf, normálně plachty na scéně. Přišlo nám, že jsme to téma úplně nevytěžili. Ypsilonka je taková spíše hudebně-improvizační a troufám si říct, že se to charakterově moc nepotkalo. Proto jsme přišli s návrhem na pohybové vystoupení s kity. Zavřeli jsme se na týden v Nuslích do tělocvičny, vzali prkna a zkoušeli, jestli z toho něco vypadne. Jeden z kluků na kitu jezdil, ostatní jsou gymnasti. Obecně jdou Loosers trochu jinou cestou než třeba La Putyka. V našem případě jsme šli po kontrastu nabušený opálený beach kultury a proti tomu poetika i kitu samotnýho. Nešlo úplně o wow akrobacie, a celkem se to myslím s Loosers potkalo. Primárně to bylo určený pro Letní Letnou. Úskalím realizovatelnosti v dalších divadlech byla relativně velká náročnost na zavěšování kluků.
Jaký to mělo děj?
Celý postavený na takové bulvární představě, jak vypadá taková plážová, kitová dovolená. Pohybové kreace partičky hejsků s prknama, natírání krémem a podobně. Nebylo tam žádný hlavní poselství, který si máš odnést, ale po těch hejskovinách ses jako divák v ideálním případě dostal stejně jako kluci do takovýho flow, který zná každej kiter. Prostě neprat se s věcma, s životem, netlačit furt na pilu, často je dobrý nechat se spíše unášet. V tom závěrečným obraze byly těla akrobatů s prknama na nohou úplně vyosený, těsně nad podlahou, ale díky trapézům a gumicukům dokonale vyvážený, snažili jsme se tak na divadlo přenést ten pocit totálního vyvážení se vším okolo, jen letíš po hladině, seš v relaxu, harmonii a už nemáš potřebu dělat žádný salta. V obecné rovině jak si vytrimovat vlastní život tak, aby byl pro tebe nechci říct pohodlný, ale aspoň snesitelný.
Řekl bys, že bylo důležitý pro diváka, aby znal kiting?
Na začátku přijela partička na scénu s Minicooperem naloženým prknama, to bylo efektní. Ale dál to lidi vnímali spíše jako surfing s nějakýma divnýma prknama. Ale ve finále tohle z toho vlastně nebylo to nejdůležitější. Brali jsme záměrně velká prkna, aby se s tím dalo líp hrát, schovávat se za ně a tak. Hodně to vznikalo při zkoušení, hráli jsme si s vybavením, museli jsme dát pryč flosničky, aby to líp klouzalo po ploše, aby se dalo v zavěšení dělat různý psí kusy. Dokonce jsme tam hráli s vodou, kdy to fakt klouzalo parádně. Bavilo mě to moc, bral jsem to jako takovou hodně osobní práci.
Daří se Ti při kitingu dosahovat právě toho flow, o kterém vyprávíš ve hře?
Kite si musím hodně odpracovat, takže bohužel jen velmi zřídka. Ale občas se to povede a je to totální paráda, někdy hlava úplně vypne, ale saozřejmě furt vnímáš svět okolo. Ono to je u divadla vlastně velice podobný. Zkouška Tě někdy dostane do absolutního flow, ze kterýho ale pak chtě nechtě musíš vystoupit zpátky do reality.
Dá se očekávat hra na wingové téma?
To už by bylo spíš trapný, ne? 🙂
Sledujte nás