Psal se rok 2010. Blížilo se léto a bylo potřeba vymyslet co s ním udělat. Nenapadlo mě nic lepšího než dát výpověď v práci, koupit legendární VW T4, čapnout svojí přítelkyni, které chybělo akorát odevzdat bakalářku a vyrazit na cesty. Samozřejmě je všem jasný, že nejlíp se bakalářka píše v dodávce :D. Naplánoval jsem nám cestu na 4 měsíce a odhadem cca 15 000 km. Nakonec to bylo 20 000 km, čímž jsem zánovní vozidlo proměnil v ojetinu, ale stálo to za to.
2/2Druhá část
Sever Španělska
Z Beauducu vyrážíme dál. Po pořádné kajtovačce je potřeba trochu kultury. Aby byl balanc. Takže dáváme cestou Carcassonne, přejíždíme Pyreneje a těšíme se na vzácné shledání. Jak jsem zmiňoval v první části, tak jsme měli pevně dané body v kalendáři. Ale ještě před tím nám zbylo pár dní v harmonogramu, tak jsme to poslali do San Sebastianu projít město a do Zarautz zkontrolovat vlny. Voda nebyla úplně nejteplejší a samozřejmě bez větru, takže jsme se jen kochali, než abysme zkoušeli sílu místní pračky. Oukej a teď to zmiňované shledání. Měli jsme domluvenou schůzku ve Vitoria Gasteiz s Itziar – spolužačkou z Austrálie, která nás pozvala na divoké městské slavnosti. Úžasný bylo, že jsme měli tu čest s jejími příbuznými koukat přímo z balkónu a nemuseli jsme se mačkat dole v davu jako nějací plebs. Parádní zážitek, ze kterého si toho fakt už moc nepamatuju. V podstatě celý dav čekal až z věže kostela sletí panáček na deštníku a pak se na něj všichni vrhli. Slavnosti pokračovali do ranních hodin. Druhý den jsme si šli objednat vyprošťovací jídlo a hle. Čeština. Borec odjel z Čech, aby prodával streetfood ve Španělsku.
Ferrol s Pablem
Další pevně danou zastávkou byl týden, kdy měl můj další spolužák z Austrálie dovolenou. Jmenuje se Pablo, bydlí a pracuje ve městě Ferrol a je to vášnivý surfař. Cestou k němu jsme objevili nádherné pláže severního Španělska. Vylezli jsme z auta a rozhodli se, že se na rozdíl od lokálů koupat nebudeme. Ty výhledy z útesů byly krásný a fakt stačilo se jen koukat. Pablo si pro nás připravil týden spaní na divoko na jeho oblíbených místech. Ukázal místní větrnej spot. Na jedné straně zátoky se surfovalo a na druhé windsurfovalo. Byl jsem jediný na kitu a naštěstí nedostal přes držku od windsurfařů, za to jak jsem se jim tam motal.
Nějaký ten den nebo dva jsme strávili na čistě surfových spotech, očumovali Pablovo skill a jedli vlastnoručně uvařené dobroty z plastových talířů. Pablo pro nás naplánoval celý týden, vytáhl nás na oblíbenou vyhlídku, kde relaxuje, když je v práci (dělal něco s větrníkama) a stáhnul se s námi i kousek po cestě dát do Portugalska. Zajeli jsme do Santiaga de Compostela a dál směr Vigo. Ve Vigu nas seznámil s jeho kámošem Cacem, muzikantem se super nápady a člunem. Tahle kombinace vyústila v nezapomenutelný výlet na nudapláž. Proč ne. hehe
“Víte proč mají asiati šikmé oči?… “
“Ale nééé, zase řýže”
Portugalsko – Porto -> Lisabon -> Lagoa de Albufeira
Pokračujeme dál ve dvou. Dalším cílem je cca 10 dní v Portugalsku. Začínáme na kite spotu v Esposende. Dáváme rychlo-auto turistiku v Portu. Resp. spíš pomalo-auto kvůli nekonečné zácpě na nejznámější most Ponte Luis I a v atlasu hledáme, kde složíme hlavu. Narážíme na město Ovar. A kdo by nerad ovar, že? Něco sníme a vyfotíme pana žárovku. Předpověď není nic moc. Ani vítr ani vlny.
Míjíme proto Nazaré – legendární místo s obřími vlnami a jedem po památkách. Batalha, Sintra, Lisabon. Lisabon nakonec jen prolítneme. Nemá cenu se zdržovat moc ve městech, kam se dá doletět na prodloužený víkend. Přece jen jsme na kite tripu. Proto nutně další zastávkou je Lagoa de Albufeira. Jaké krásné zklamání nás čekalo, jen co jsme vylezli z auta. Totálně přeplněná pláž koupačema. Naštěstí k večeru se to vylidnilo a dalo lehce pojezdit. Do tmy a do doby, než nás vypráskali rybáři. Ach, jako doma na rybnících.
Jih Portugalska a Španělsko
Pod Lisabonem leží poloostrov Troia. Na mapě to vypadalo jako úžasné místo a dneska možná již je. Tenkrát celkem také. Pár super hotelů, ale hlavně spousta rozestavěných objektů. To znamenalo parádní free camp. Narazili jsme zde na pár podobně smýšlejících, ale s větším rozpočtem. :D. Na kite to nebylo. Portugalsko nám vítr prostě nepřálo. Jedeme dál na jih podél pobřeží. Kempíme na nádherných místech s dech beroucím výhledem. Útesy v Odeceixe, Praia da Arrifana, Praia da Tonel a další. Vše bez známky větru. Míříme proto na nejzápadnější cíp Evropy na Cabo de Sao Vicente. Resp. tenkrát jsme si to mysleli. Ten atlas nebyl nejpřesnější. Dnes už vím, že to nejzápadnější cíp Evropy není. Nevadí, aspoň je důvod se vrátit. Na místě nás čekalo krásné počasí, žádné vlny a taky žádné drama. Tak aspoň fotka fotky, jak to může vypadat, když zuří oceán a jede se dál.
Další zastávka Praia de Alvor. Velké naděje dle mapy spotu v průvodci a taky že jo. Jediný problémem bylo, že auto necháváme na parkovišti a jdeme kilák na spot pěšky. Místňáci znalí situace vytahují kola a vozíky. Pojezd parádní, při odlivu po malých kanálech mezi sand banky v 10 centimetrech vody. Spíme na spotu, druhý den překvapivě opět bez větru. Jedeme dál. Očíhneme městskou pláž v Cadizu a hned na další spot Sancti Petri. Taková zátoka, ale fouká fest, tak na to jdeme. Je potřeba to využít než zakotvíme na Tarifě.
Tarifa, Gibraltar a výměna “manželek”
Tarifa. K tomu asi není potřeba nic psát. Každý ji zná. Každý tam už byl a jestli náhodou nebyl, tak brzo bude. Je to prostě top místo s top podmínkama. Zabydlujeme se na konci kite pláže, kde byl parádní až trochu cikánský free camp spot. Úroveň ubytování trochu jako na Czechtechu. Takže pár dní jen kitujeme, mažeme se bahnem a užíváme si posledních pár dní s Markétou. Musí do Čech na obhajobu bakalářky. Ještě to cestou bereme přes Gibraltar. Jednodenní zastávka a pak rozlučka a odlet.
Mezitím se mi ozval kámoš Robert, abych se připojil. Dorazil shodou okolností stejným letadlem z Prahy. Tak ho nabírám, ukazuju mu bejvák, zakazuji chrápání a vysvětluji jediné pravidlo v autě. Spíme zadkama k sobě a naražený na stěnu auta. Každopádně, plánem je kitovat, kitovat a zase kitovat. Jeden večer jdeme na párty do Tarify a při západu slunce čumíme na druhou stranu na pobřeží Maroka a uvažujeme, jak se asi kituje v Maroku. To ale zjistíme až další den. Mezitím si Robert chce nutně koupit hašiš. Prý je dobrý, jak je to blízko Maroka. Chytne si týpka na ulici a koupí si kus poutka kabelky Zara 😀 Dále již pokračujeme za zdrojem a míříme na 10 dní do Maroka.
Maroko – Sever a
Kiteguide po Evropě naštěstí zasahuje i do Maroka, takže se chystáme podél pobřeží na tour de kitespoty. Vybíráme laguny a zajímavé zátoky. Cílem bude Essaoira a když se nám bude chtít trmácet dalších 1000 km tam a 1000 km zpět, tak Dakhla. Cestou kamkoliv dojedeme, tak zjišťujeme, že ty místa označená jako kitespoty nejsou úplně tím, jak jsme kitespoty zvyklí vnímat. Většinou v takto označeném místě je nějaký bordel nebo rybáři. První noc vybíráme pláz Lalla Fatna. Sedíme na parkáči a čumíme, že místňáci mají postavené stany na pláži. Robert se jde zeptat, jestli si můžeme dát stan na pláži. Jsou v pohodě. Vysokoškoláci, kteří během ramadánu utekli z civilizace, bydlí na pláži, surfujou a chytají ryby. Ráno nás královsky pohostili a nechali nás chytit jim rybu. Odjeli jsme před soumrakem, tak jsme ji ani neochutnali. Nenechali se přesvědčit, ať se vykašlou na ramadán a že dáme oběd.
Jedeme dál, projíždíme Safi a pod Safi nalézáme místo označené jako kitespot. Jdeme kitovat. prázdná pláž, vedle opuštěné nedostavěné letovisko. Město duchů, ale fouká. Po pojezdu jedeme dál, další cíl je mekka windsurfingu Moulay Buselham. Naivně si myslíme, že to dáme, ale není kde pořádně nastrojit kity. Ostré šutry jsou všude. Neriskujeme.
Moulay Buselham nás nádherně připravila na setkání s Marokem. Dva kluci se přišli podívat co to je za cápky. Vzali nám židle, Rob jim dal bonbón, a to byla chyba. Jeden se s náma bavil a druhý šmejdil z druhé strany auto. Lehce, viděli jsme ho. Nic nevzal. Okřikli jsme ho, on nepřestal, přišli jsme k němu, on že ok a mezitím začal šmejdit ten druhej z druhý strany. Nakonec jsem si je vyfotil a ti se mohli zbláznit, a že chtějí peníze. Un foto, deux dirham.
Maroko – Essaouira
Essaouira mi fakt přirostla k srdci. Krásné místo. Zapíchli jsme to na konci kite pláže na parkovišti u kiteškol a restaurace, ve které se dalo parádně odpočívat a chodit na záchod. Veřejný záchod jsme odmítli vyhrabávat. Místní naháněči na velbloudy, čtyřkolky, koně a další pochopili, že z kiterů co bydlí v autě nic nekápne, tak se s náma začali normálně bavit. Poté co jsme jednomu z nich ošetřili zranění, získali jsme privilegium hlídaného parkoviště. Seděli nám u auta pořád. Navíc na spot přijel jeden Francouz, který jim dal práci. Nechal je opravovat jeho auto. Bohužel, časem se ukázalo, že to nebyl ideální nápad. Měl s sebou psa, pitbula, ale hodného a Marokánci si s ním pořád hráli a nechali si ji na ně zvyknout. Když jsme pak poslední den před odjezdem risknuli jít do večerního města na párty a nechali auto na parkovišti ve městě, tak po návratu měl vykradené auto a jediné co mu ukradli byl pes. Prý se tam s nimi kšeftuje a proevropští obyvatelé v Casablance platí dost peněz za psy.
Maroko je fakt zajímavá země. Rád bych se tam vrátil, řekl bych, že ideální na cestování s kámošema. Nemám ji úplně na seznamu zemí, kam tahat rodinu a děti. Každopádně jsem tam vyhandloval parádní deal a přivezl si 5 pytlíčků koření v přepočtu za 500 Kč. Fakt si mě ten prodejce parádně podal 🙂
Cesta zpět do Čech
Roba jsem vyhodil v Malaze, byl konec září a bylo na čase se dostat domu. Poslední 3000 km musím zvládnout sám. Moře a pláží jsem si užil dost, posílám to do hor. Takže Sierra Nevada, vyjel jsem co to dalo (2600 m) pak závora a konec. Je hnusně, jedu dál. Na výšlap na nejvyšší horu pevninského Španělska nemám ani morál ani vybavení. Alhambra, lidí jak sraček. Odmítám stát frontu. Usuzuji, že mi je stejně nejlíp u moře a tak logicky další zastávkou na pár dní je Mar Menor. Nějaký ten kite proběhl, ale nemám už moc času. Projíždím povodní v Alicante a cestou zkusím štěstí v Montseratu. Nevyšlo to. Není vidět. Stavim v Santa Susana. Zde asi vypukla naplno má vášeň ve videotvorbě.
Přejezd hor ve Francii a poslední štací byla 2 denní návštěva Antonia – kamaráda z Austrálie v Lausanne. Zde probíhal festival vinobraní v Lausanne ve Švýcarsku, kde se mi z různých důvodů nepodařilo pořídit jedinou fotku. Maroko mě natolik nadchlo a pohltilo, že jsem po celý zbytek cesty už spíše žil z prožitých zážitků. Dnes si nedokážu představit, že bych se vracel domů do Prahy a vůbec to nezaznamenal. Možná to ale byly doby, kdy se jen žilo víc pro zážitky než pro jejich prezentaci…
2010.
Doba, kdy ještě spousta lidí ani neměla sociální sítě.
Ve svém iPhonu 3 jsem neměl data, což se projevilo při navigaci, mapách, celou cestu jsme poskakovali po různých wifinách.
Neměl jsem kartu, všechny peníze jsme vezli v hotovosti. Eurové pětistovky zastrkané ve ventilaci. Třináct let poté jsem po večerech při psaní článku jsem prošel 8800 fotek, které vznikly v době, kdy každá fotka byla jednak promyšlená a díky Olympus E-510 taky poctivě odpracovaná.
Žádné Google translatory a Robovy 2 věty Je ne parle pas français a C’est trop cher, s nimiž jsme přežili celé Maroko.
Sledujte nás