21. 3. 2020
6 minut čtení

Pegas, Gruzie a roušky… co to má vše společného?

Letošní zima byla vyhlížena s velkým očekáváním. Kromě vyplnění pranostik o množství vrabců v říjnu a tak podobně, přicházel také na trh nový model draka vlastní výroby za což vděčíme našemu společnému jmenovateli, nenápadnému gentlemanovi z pražské Budějárny Petru Šlapalovi. Co čert nechtěl, nové Revo se narodilo do zimy, během níž se jezdilo více na landu a na vodě než na sněhu…

Místo toho jsme ale Petra zastihli v dílně na Švábkách. “Volala mi dcera, která pracuje u Policie a bavili jsme se o aktuální situaci okolo karantény, omezeních a možnostech ochrany, ” uvedl nás do děje Petr Šlapal, majitel Pegasu. “Vzhledem k tomu, že se prakticky šitím živím, musel jsem, přiložit ruku k dílu, ” dodává zpoza stroje. V první várce dodá  500 kusů roušek a jak sám dodává, nejspíše nebudou poslední. My musíme dodat něco, co Petr ve vší své skromnosti jen tak mimochodem utrousil pod svůj knírek. Věnovat svůj čas pomoci společnosti je určitě skvělá věc. Nicméně přivést k ní i svého zaměstnance, “kterého samozřejmě musím zaplatit, dělá to ve své pracovní době, ” to už je vyšší dívčí….

A jelikož my neumíme vyrábět ani roušky a už vůbec ne kity, chtěli jsme mu poděkovat alespoň touto cestou, že nám kiterům zlepší karmu a rozhodl se pro tuto formu pomoci společnosti. Věříme samozřejmě, že je takových mezi námi celá řada

Norsko a spousta dalších výjezdů mu podobně jako mnoha dalším zůstalo pro letošek upřeno. Nicméně se mu ještě před tím s “mladým” a Honzou Šebestou podařilo objevit pro kiting novou destinaci!

GRUZIE

  • bezvízový styk
  • přímé lety z Prahy do Kutaisi (2x týdně)
  • velice levná a pohostinná země s dobrou schopností se dorozumět (Rusky :D)

V půlce února jsme vyrazili na průzkum snowkiting terénů do Gruzie do oblasti, kde si na nedostatek sněhu opravdu nestěžují…

Podle map a pár fotek na mapách, většinou letních, to vypadalo hodně slibně. Měli jsme sice pár základních informací o možnostech kitování v okolí městečka Tsalka, ale nakonec jsme se na poslední chvíli rozhodli pro vesnici Tabatskuri, ležící u stejnojmenného jezera ve výšce kolem 2000 m. Jen jsme netušili, jak se tam dostanem…

Po příletu do Kutaisi jsme na letišti na přivítanou nafasovali po flašce vína a pak už na nás čekal místní odvoz. Naložili nám dvoje boby, boardbag s lyžemi a jeden velkej batoh (každý kus těsně na limitu 32kg) a vše včetně naší tříčlenné výpravy odvezli do lyžařského střediska Bakuriani. Jako jednodenní aklimatizace dobrý, ale jinak nic moc – takovej větší Špindl.

Potřebovali jsme se dostat na jih přes hřeben ve výšce 2.680 m.n.m, tak jsme vyrazili na průzkum terénu. Sice hodně sněžilo, ale vítr z hřebene většinu sněhu odfouknul a tak lanovka, která tam normálně jezdí, teď nejezdila. Tak jsme se rozhodli pro výstup vlastními silami, část cesty nám naštěstí boby vyvezla místní horská služba. Pak nám zabralo asi půl dne, než jsme po kouskách oboje boby vytahali nahoru na hřeben. A tam jsme zjistili, kam zmizel sníh z hřebene. Brodili jsme se čerstvým prašanem i na lyžích po kolena, občas i po pás. Pořád hustě sněžilo a byla totální „bílá tma“, takže jsme se orientovali jen podle mapy v telefonu. Někdy před půlnocí jsme pochopili, že do vesnice nedojdeme a museli jsme zabivakovat.

Druhý den ráno naštěstí pěkně foukalo, zapřáhli jsme kity a bez větších problémů dorazili do cíle. Vesnice vypadala celkem pustě, ale když jsme přijeli, místní začali vylézat z domů a nechápali, kde jsme se tam vzali a na čem jsme to přiletěli. Kity tady ještě nikdy nikdo neviděl…

Místní cesta už byla prohrnutá buldozerem a tak jsme po ní vyrazili k našemu Guest housu. Po cestě nám začalo docházet, že plánovanou únikovou trasu nějakých 40 km neznámým terénem a v hlubokém sněhu nemáme šanci bez ideálního větru a možnosti zapřáhnout kity zvládnout. Jenže v tom nás autem dojel místní řidič maršrutky (dodávky sloužící tu místo autobusů) a nabídl se, že nás odveze, že za 3 dny bude jediná cesta do vesnice protažená!

Z majitele našeho Guesthousu se vyklubal také učitel v místní škole a jako asi všichni místní také majitel asi deseti krav, koně a hejna slepic. A v podstatě z toho tady všichni žijí a z toho nás i krmili. Takže bio na 1000 %.  Vyrážíme na průzkum vesnice, ve které začalo být překvapivě živo – neustále potkáváme krávy a koně, které místní voděj k napajedlu. Sondujeme možnosti zdejších třech „supermarketů“ a navštěvujeme zbytek chrámu z doby ranného křesťanství. Dochází nám, že jsme vlastně v části původní Arménie, kterou Stalin „přidělil“ Gruzii, a zdejší obyvatelé jsou všichni Arméni. A vzhledem k tomu, že Arménie přijala roku 301 jako první země na světě křesťanství, bude historie těchto kostelů asi hodně stará…

Na jezeře zkoušíme kity, ale sněhu je tolik, že to moc nejede. Jen Honza statečně vyrazil po okolí a dal si moc pěkný výlet.

Další den nefouká, ale je nádherné počasí a tak jdeme na skialpy. Na místním jezeře rybáři loví i v zimě – dírami v ledě protáhnou síť a to co vyloví, budeme mít dneska k večeři. Pak jsme vystoupali nějakých 100 m nad vesnici na planinu, kde večer krásně foukalo – kity jsme samozřejmě neměli. A je to místo na kiting naprosto dokonalé – velká placka ohraničená horami, takže na všechny směry jezditelné. Celému tomu místu vévodí další zřícenina kostela velmi podobná té z vesnice.

Opět fouká, ale pro změnu hodně a navíc jsme v rotoru za místním vulkánem nějakých 3000 m vysokým. Chtělo by to se na tenhle směr větru přesunout o kousek jinam, to je zkušenost na příště…

Cesta zpátky do “civilizace” proběhla bez problémů, Minuli jsme legendární most-vagón přes řeku Paravani, vyhlášené minerální léčivé prameny v Borjomi a unikátní tržnici se vším, co tě jen nenapadne. A pak už let zpátky a doma těžká aklimatizace…

Takže na závěr – našli jsme úžasné místo, skvělé na snowkiting, fascinující horami, lidmi a dávnou historií.

Jdi naTop